Duben 2010

Utěcha a naděje

28. dubna 2010 v 20:59 citáty...
Nejkrásnější slova, přinášející útěchu, se často rodí v tichu, naplněném utrpením. 

Naděje - to je obruč, která nedovolí srdci, aby puklo.

Jako protiváhu mnoha životních trampot dala nebesa člověku tři věci:
Naději, spánek a smích.

Jedině naděje přinášívá lidem útěchu v neštěstích.

Třebaže chvíle radosti záhy pomine, zůstává po ní trvalá naděje a ještě trvalejší vzpomínka.

Život je silnější než smrt, naděje je silnější než zoufalství.

Žádný lékař nezná lepší lék na unavené tělo a ztrápenou duši, než je naděje.

thd


Déšť

23. dubna 2010 v 22:12 | Václav Hrabě |  básničky
Na horkých střechách zasyčel déšť
jako když hoří suchá tráva
Promoklá tramvaj odbíjí šest
Na město tiše poprchává .

Jdu sama v dešti Za řekou hřmí
Ne nevadí mi zmoklá hlava
Jen se mi zdají bláznivé sny
že prší na město voňavá tráva . 

Potichu si zpívám
do rytmu deště 
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu Nevím vůbec kam
a s každou kapkou 
zas znova začínám . 

Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti v němž voní tráva
Snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává . 

Variace na renesanční téma

23. dubna 2010 v 22:07 | Václav Hrabě |  básničky
Láska je jako večernice  
plující černou oblohou .
Zavřete dveře na petlice ! 
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla .
  
Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je jako bolest z probuzení 
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest . 

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život 
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou . 



Krásná básnička , je na ní nazpívaná i písnička . 


Asi zase šťastná , snad ...

23. dubna 2010 v 21:59 | šárka |  O mě
Ano , je to tady . Konečně vím výsledky z příjmacích řízení . Juchů , hurá ta radost se nedá nijak popsat . Vzali mě . Na obě školy na které jsem se hlásila . Byli to obě zdravotní školy akorát každá v jiném městě . V Písku jsem byla na 16. z 66 a v Táboře 7. z 66 . Takže fajn . Teď jen vybrat na kterou z nich půjdu . Asi určitě Písek . I když je v tom pár háčků . Ale hlavní je to že jsem přijatá . Když jsem to četla myslela jsem že vyskočím radostí ze židle a budu tancovat o hodině angličtiny. 
Hned všem známým a důležitým osobám jsem to musela vydatlovat do smsky a rozposlat . Aby zdíleli mojí radost. 
I když teď mě přepadá strach . Strach z toho jak to všechno bude dál . Ale snad to nějak zvládnu , když to zvládli všichni ostatní přede mnou . 
Samou radostí jsem i sama od sebe šla upéct Margot buchtu , vyžehlit , udělat večeři a všechno s neobvyklou radostí . 
Dokonce nám už i začala sezona s hasičema . Máme schůzky a trénujeme na blížící se soutěž . 
I když taky jsou tam takový menší zádrhely , tak je to fajn . Zase naše stará parta . Plus nový lidičky , užíváme si to . 
Pomalu už začínám i zapomínat . I když né úplně , pořád to ve mě je . Myšlenky mi opravdu někdy utečou až se musím v duchu okřiknout . 
Ve škole to docela jde , a doma taky . Až na pár drobných hádek a šarvátek to jde . 
Takže můj život se začíná znovu dávat od pořádku . Zoceluje se . Nabývá zkušeností . Prožívá den po dni . A z každého zkouší zachytit to dobré .
Chtěla jsem sem napsat toho nějak hodně . Ale jak píšu nějak mě nenapadá co ještě bych sem mohla napsat . 
Tralalaláá ... Je to tak úžasný . Ještě k tomu to krásný sluníčko . A já se mám fajn . 
Jinak pořád tak nějak sním . Sním jiný život . Představuji si tolik věcí jinak . Zabořím se do světa knih a sním si . Žiju si jiný život , který se mi líbí . Mám ho radši . Ale ty životy se tak nějak prolínají dohromady . 
Hodně často jsem teď nějak unavená . Ospalá . Ale rozhodla jsem se teď hodně cvičit a zhubnout . Prostě musím ! Musím se sebou něco dělat . Když nemůžu normálně jíst kvůli štítné žláze . A stejně . 
Krásně se mi spí . Dřív jsem seděla na pc nejmíň do 10 hodin večer a zdálo se mi to málo . Teď tu nemám co dělat . Nebaví mě to tu jako dřív . S rozchodem s ... se změnilo hodně věcí . Ale snad se to začne vracet pomalu do normálu ( i když ten pc mi vůbec nevadí ) . Každý večer se vykoupu , kouknu co je kde nového na pc , někdy se zdržím maličko déle , ale jen někdy . A pak si jdu číst a v 9 večer už usínám . Usnu hned a spím krásně až do rána . Ale zjistila jsem že čím déle spím , tím víc jsem potom utahaná a ospalá . 
Ale myslím že se blýská na lepší časy . Doufám v to . Věřím v to . A to je důležité . To už je půlka výhry . 
No tak nějak nachazím tu naději . I když ještě přijde tolik zkoušek , tolik zklamání .
Ale život se přece nepočítá na dny , ale na okamžiky které si užíváme . 
I vy užívejte . 

Už jsem se s tím smířila ..

14. dubna 2010 v 20:17 | šárka |  O mě
Už jsem v pohodě . Teda někdy mě to přepadne , to bych kecala . Někdy to ještě maličko bolí . Ale už ne tolik . Je to o hodně lepší . Snažím se soustředit na jiné věci .
I když taky nejdou tak jak by měli . 
Zase mám problémy doma s rodičema . Často se hádáme . Je to tu zas . Snažím se to brát trochu s nadhledem , probírala jsem to s kámoškou  . A zjistila jsem že problém není ve mě . Že jsem jen ten na koho se to zlost vylívá . 
Ale začínám se cítit tak nějak jinak . Pociťuji změny o kterých ani nevím že probíhají . 
A je to asi tak jak to má být . 
Tento týden jsem začala můj nový životní příběh v těle jakési Denisy . Moje nová půjčená knížka . 
Tak se zase půjdu ponořit do mého druhého světa . Utéct na chvíli od reailty . 

 Už to chápu . Mimochodem Samuel Martin má překrásné písničky. Zbožňuju je , tak nějak mě uklidňují . 
Přeji krásný zbytek týdne Vám všem . 

Jak bereme život ?

9. dubna 2010 v 20:48 | neznámý |  Příběhy
Michal je ten typ člověka, kterého rádi potkáváte. Má stále dobrou náladu a vždycky dovede říct něco pozitivního. Když se ho někdo zeptá, jak se má, obvykle odpoví: ´Kdybych se měl jen o chlup líp,už bych byl dvojčata.´ Vždycky uměl lidi motivovat. Když měl nějaký kolega špatný den, Michal mu pokaždé dokázal ukázat pozitivní stránku celé věci. Zajímalo mě, jak to děla. Tak jsem za ním jednoho dne zašel a povídám mu: ´Jen se nepřetvařuj, nemůžeš být tak dobře naladěný pořád! Jak to děláš?´ A Michal mi odpověděl: ´Každé ráno, když vstanu, tak si řeknu, že mám na výběr dvě možnosti. Buď budu mít dobrou náladu, anebo ..si můžu vybrat tu špatnou. A já si vždycky vyberu tu dobrou. A vždy, když se přihodí něco špatného, můžu si vybrat, že budu obětí, nebo ... si můžu vybrat možnost, že se z toho poučím. A já si vždy vyberu tu možnost poučit se z toho. Vždy, když ke mně někdo přijde a stěžuje si, můžu si vybrat buď přijmu jeho neštěstí anebo .. na tom najdu něco kladného. A já si vybírám vždy tu kladnou stránku života.´ ´To ale přece není tak jednoduché!´ protestoval jsem. ´Ale je,´ řekl Michal. ´Celý život si vybíráme. Když si odmyslíš všechny ty hlouposti okolo, každá situace je volba. A ty si vybíráš, jak na tu situaci zareaguješ. Ty si vybíráš, jak lidé ovlivní tvou náladu. Ty si vybíráš, jestli budeš mít dobrou nebo špatnou náladu. Jednoduše řečeno ty si vybíráš, jak prožiješ svůj život.´ Hodně jsem o tom přemýšlel. Krátce nato jsem z té stavební firmy odešel a začal jsem podnikat sám. I když už jsme se nevídali, často jsem o něm přemýšlel v situacích, kdy jsem se rozhodoval,jak budu žít svůj život, místo toho, abych jen bezhlavě reagoval na konkrétní situaci. O pár let později jsem se doslechl, že Michal měl vážnou nehodu, kdy spadl z 20 metrové výšky. Po 18 hodinové operaci a dlouhých týdnech na lůžku ho nakonec pustili domů se zdrátovanou páteří. Potkal jsem ho asi půl roku po té nehodě. Když jsem se ho zeptal, jak se má, odpověděl: ´Kdybych se měl jen o chlup líp, už bych byl dvojčata. Chceš vidět moje jizvy?´. To jsem odmítl, ale zeptal jsem se ho, co mu proběhlo hlavou, když tenkrát dopadl na zem. ´První věc, která mi proběhla hlavou byla, že se těším na miminko, protože manželka měla zanedlouho rodit.´ odpověděl Michal. ´Potom, když jsem tak ležel na zemi, jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti: Mohl jsem si vybrat život nebo ...smrt. Tak jsem si vybral život.´ ´A neměl jsi strach? Neztratil jsi vědomí?´ ptal jsem se ho. A Michal odpověděl: ´... záchranáři byli skvělí. Stále mi opakovali, že to bude dobré. Ale když mě přivezli do nemocnice a uviděl jsem hrůzu ve tvářích doktorů a sestřiček, doopravdy jsem se polekal. V jejich očích četl - tohle je mrtvý člověk. Uvědomil jsem si, že musím něco udělat.´ ´A co jsi udělal?´, ptám se ho. ´No.... byla tam jedna taková tlustá, nemotorná sestřička, která na mně řvala, jestli jsem na něco alergický. ANO, povídám. Lékaři i sestřičky zpozorněli a čekali na mou odpověď. Zhluboka jsem se nadechl a zařval jsem: Na vážné ksichty! Když se dosmáli, řekl jsem jim: Rozhodl jsem se, že budu žít. ´Operujte mě jako živého, ne jako mrtvolu!´ Michal přežil nejen díky mistrovství chirurgů, ale i díky svému úžasnému přístupu k životu. Od něj jsem se naučil, že každý den máme možnost žít naplno. Prožíváš jen to co chceš. Není důležité, co se děje, ale jak to člověk přijme, to rozhoduje o všem. Proto se netrap, co bude zítra, zítřek ať se o sebe postará sám. Každý den je dost starostí i bez toho. Navíc, dnes je ten den, kvůli kterému jsi se trápil už včera!


cvzuhj

A jak to vlastně je ?? ..Kdo ví ..

7. dubna 2010 v 20:35 | šárka |  O mě
Týden je pryč . Pořád je něco nového a přitom se nic nezměnilo . 
Já chtěla jsem napsat příběh o mě , o tom jak to ve mě všechno bylo , jen jsem ho chtěla umístit do jiných rolí a do jiného století tak 18. - 19. století . Mělo to být o mém smutku , pocitech .. Ale nepustila jsem se do toho hned . A potom už nějak vyprchalo i nadšení napsat to . A hlavně dokud bych to nenapsala ty pocity bych měla v sobě. A oni už tak nějak ustupují . Ztrácejí se .
Ze začátku jsem si totiž naivně myslela že by se mohlo něco změnit a že by se mi mohlo vrátit mé ztracené štěstí ale už mi dochází že se to nestane ! I když se mi o tom zdál dokonce i sen . Zdálo se mi že se všechno urovnalo , bylo to nedorozumění , a vrátilo se to do starých kolejí . Ale některé sny se splnit nedají ani kdybychom sebevíc chtěli . 
Smiřuji se s tím jak to je . Pořád mi sice ubíhají myšlenky pryč . Pořád tak nějak vzpomínám .myslím že ještě dlouho budu . Jen tak o neodejde . I když bych si to přála . Přála bych si tak nějak odsunout tohle pryč a přijít si na jiné a lepší myšlenky . 
A kvůli tomu všemu mám teď často špatné smutné nálady . Jsem podrážděná . A někdy to odnese i ten kdo za to vůbec nemůže . Každá maličkost mě rozčílí . 
Proto se u mě zase objevují i problémy doma . Kvůli mé naštvanosti na celý svět nemám chuť komunikovat a přihlouple debatovat s rodiči o pitomostech . Nejraději bych byla s přáteli nebo s hafanem sama . To už jsem radši ve škole než doma , kde poslouchám ty kecy .
Rodiče už moc nechtějí ty moje nálady trpět . A tak se hádáme . A mě se pak nálada pokazí ještě víc.

Za poslední týden jsem přečetla 3 knížky a mám rozečtenou 4tou . Všechny jsou tak nějak o láskách. Asi si tu lásku prožívám s hlavními hrdinkami . Místo nic si představuji sebe . Už jsem toho tolik prožila . Ale bohužel to všechno bylo jen fantazírování a snění . Všechno to co jsem prožila je jen z knih . Moje zážitky jsou vytvořené na papíře . A moje mysl se v knihách cítí báječně , uvolněně.
Jako kdybych jen tak utekla a toulala se jiným světěm . Který mě tak láká . Pryč z reality. 
Budu takhle ale utíkat pořád ? Nechci utíkat . Ale co mám dělat , když můj život není takový jaký bych si přála , jak bych si představovala . 
Idealistka které sní o své krásné budoucnosti , kterou by chtěla co nejdřív . 
Vím že jiní lidé jsou na tom hůře . 
Ale když mě je z tohoto světa tak špatně . Radši bych se vytratila někam pryč . 
Podíl na mě a na tom jaká jsem má určitě i vesnice . Je to malá zapadlá vesnice , kde každý má vliv na každého . Všechno se o všech ví . A protože nežiju ve městě kde se alespoň něco děje , protože ani nemám co bych tam dělala . Protože mě rodiče nikam nepouštějí jsem zaostalá za všemi mými vrstevníky . Vidím že nejsem sama . Ale i ty ostatní jsou na tom možná líp . 

Víte co bych si přála ? 
Odstěhovat se do většího města . Kde budu studovat školu . 
Mít svůj malý ale útulný byteček jenom pro sebe a pro mého hafana . 
Sedět před oknem , do kterého by pražilo sluníčko . Poslouchat hudbu . S hafanem u nohou . Popíjet čaj . Snít . Přemýšlet . Číst a vžívat se do jiných rolí . 
Dělat všechno tak jak myslím že je to dobře . Rodiče by se mi do toho nemontovali . 
Sestra by mě neotravovala . Chodila bych ven s přáteli . 
A na víkendy bych jezdila s radostí domů . Těšila bych se tam . Teď jsem někdy i ráda že nejsem doma .
Samozdřejmě s každodenními problémy , bez těch by to nešlo . 
Určitě si na to budu muset ještě počkat . A ani nevím jestli to tak bude. A těch starostí které ještě mezi to přijdou . Takový kus života .
czgujhk
I já tak nějak jsem na lodi . A plavím se po stránkách knih kde zažívám příběhy jiných . Už prožitých . Nebo vymyšlených . A stejně se mi to líbí . Stejně je to lepší než tenhle život . 
Život ze kterého tak ráda utíkám . Je možné že člověk žije , žije tak jak nechce . A utíká z toho života pryč . Těší se na ty útěky a tak nerad se vrací . Ale musí to být . 
Co udělat aby se sen stal skutečností ? Recept na to asi žádný není . Snažit se ? Možná ale i to se mi zdá být málo . Žádná touha není dostatečně silná aby vyplnila všechny sny . Protože ve snech si můžeme dovolit cokoli oproti tomu v realitě a v životě ne . 
Je to kruté . Ale je to tak . 

Říká se že život je pod oblohou . Když je zataženo po čase vyjde slunce a život bude fajn .
Nebo to může být naopak . Život je na chvilku fajn ale potom se stejně zase určitě zatáhne . 
Je to podle toho jak to vidíme . 
Každá věc má dvě strany . A je na nás na kterou z nich budeme hledět . 



Nemáme čas být sami sebou. Máme jen čas být šťastni.   (Camus)

Stínohry

2. dubna 2010 v 21:10 různýýý
Zapomenout na svět .. Dá se to ? Všichni zapomínají . 
Někdy je to zapomenutí ale tak těžké . To co si chceme pamatovat se nám z hlavy vykouří . To co chceme co nejrychleji vypudit , to nechce ven . Zůstane to  v hlavě pořádně dlouho . 
Někdy se dá utéct z reality ale vždycky se musíme vrátit . Nejde zůstat mimo . To svět nás tam vrátí sám . 
Já myslela že zapomenu . Rozum , hlava říká že je to v pořádku . Ale srdce ? Nemůže jen tak zapomenout . I když se moc snaží . Pořád se to vrací . 
Asi to chce ještě čas .