Březen 2009

mOJe tvorba...

31. března 2009 v 20:05 | Šárka |  básničky
DÍVKA
Slyším v dálce dívčí hlas,
vidím jí má vlasy jako žitný klas.
Oči šedé jako popel,
v okolí tu není žádný hotel.
Tak kde se tu vzala?
Už vím,když byla malá tak si tu hrála.
Ve 14ti letech zmizela odsud,
nikdo ji neviděl dosud.
Teď se vrátila zpět,
tvář má jako květ.
Vyprávěla ja ji čerti v pekle pekli,
Přitom jí slzy po tvářích tekly.
Říkala jak se jí po všech stýskalo
teď se však na dobré časy blýskalo.
Dívka zapoměla na špatnou dobu,
už měla jen jedinou prosbu:
žít šťastně a mít muže,
A jak dopadlo to?Nuže
našla si kluka a začali rodinu pěstovat,
a ke mně se teď chodí svěřovat.






OTÁZKY
Proč mi nikdo neodpoví?
Kdo mi co ošklivého poví?
Proč mě nikdo nemá rád?
Jakto že si děti nechodí ven hrát?
Co se to semnou děje?
Člověk sám sebe kleje.
Proč jsou lidé takový,možný ze zlosti,
nebo pouhé lidské hlouposti?
Proč nevidím ty krásné stromy?
A to jak slunce svítí, a ty pohromy?
Viděla jsem chlapce, hromádka neštěstí,
jakto že neštěstí nepřelstí?
Spojil ruce a klekl,
pak tiše řekl:
Svět je plný zlých lidí,
málo kdo to však vidí.
I když štěstí si lidi nevybírá,
v něm jen tak touha neskomírá.
Vím že život je plný zklamání,
Tak jako vlna moře co tě pohání.
Já ale budu žít,
a smutno v duši krýt.
I když někdy být tu se mi nechce,
doufám že to zvládnu lehce.


Kouzelná lavička

31. března 2009 v 20:02 | Šárka |  Příběhy
Tahle lavička byla postavena jedním pánem co tam chodil sedávat se svým psem a povídal si sním o všem možném občas tam brával i svoje vnoučata a vyprávěl jim o jeho láskách a příbězích . Děti to ohromě bavilo. Lavička byla v parku jenže v takovém kouktu kde si lidé moc nesedávali a byl tak krásný klud a ticho ale přece jen se našlo pár lidí kteří si to místo oblíbili a chodili tam . Ty lidé kteří tam chodili byli hodní a chodili tam samy . Nikdy se nestalo že by se tam setkalo víc lidí ve stejný čas. Ti lidé tam chodili přemýšlet a odpočinout si, odreagovat se. Jednoho dne kdy svítilo slunce a byl tak parný den se tam setkaly dvě dívky nejen protože tam často chodily ale i proto že tam byl chládek a stín. Irena tam už seděla a zrovna tam přišla Kamila . Pozdravily se a Kamila se zeptala jestli si může přisednout. Město ve kterém se park s lavičkou nacházel bylo veliké takže se ty dvě neznaly. Irena přikývla a holky se daly do řeči povídai si od kud jsou a na jakou školu chodí, jaké mají koníčky a co je zajímá . Ale už byl pomalu večer a Kamila musela jít domů. Děvčatům spolu bylo fajn a domluvily se že se tam sejdou ve 3 hodiny odpoledne aby pokecaly. Jak se domluily tak se stalo holky měly pořád o čem povídat chvilku se nezastavily . Irena byla nadšená že našla holku která jí tak rozumí a oni se staly kamarádkami, postupem času i nejlepšími. Kamča se svěřila Ireně jaké má doma trable a Irena na oplatku co se jí děje v rodině ve škole a že o ní vlastně nikdo nemá zájem . Kamarádky se setkávaly každičky den , každou volnou chvíli , bylo jim spolu hezky. A kdo by se divil? Když na tak krásném místě se sejdou dvě kamarádky které si spolu rozumí a hledaly se celý život.
Jednoho dne se Irena zeptala jestli se o výkendu potkají. Kamila jí to odkývla a ujednaly si čas. Irena zrovna v sobotu kdy se měly sejít doma docela dusno tak šla dřív že si i pročistí mysl . Šla a cestu už znala na zpamět takže koukala dolů jak se jí kroky mihají sem a tam . Už byla u lavičky sedla si tam a najednou slyší pozdrav ...... Byl to klučičí hlas. Zvedne hlavu a vidí kluka tak krásného že se jí z toho až zatočila hlava. Ten kluk se jmenoval Aleš. Zapojili se spolu do diskuze . Povídali si tak dlouho že Irena úplně zapoměla na čas . Najednou jen tak nahodile koukla na hodinky a zjistila že už tam Kamila měla dávno být. Ale říkala si že se třea někde zdržela tak že to nechá být. A dál pokračovala v rozhovoru . Aleš se Ireně zalíbil a ona jemu také . Bylo to vidět. Irena ale už musela jít domů tak se s Alešem rozloučila a odešla.
Když přišla domů hned volala Kamile kde byla a básnila jí o tom klukovi z parku . Kamila tiše poslouchala a nakonec řekla : " Já když sem tě tam s bráchou viděla jak si povídate a tobě tak zářili oči tak sem vás nechala aby ste se seznámili a když Aleš přišel domů a vyprávěl mi o tom tak sem hned veděla že to klaplo. "
Irena překvapená ale štěstím bez sebe si až teď vzpoměla jak Kamča vyprávěla o jejím bráchovi. Další den se tam sešli všichni tří a ujasnili si situaci . Irena byla celá štastná . Měla senza kluka a nejlepší kamarádku!! My jí můžeme závidět.

Takových míst moc není. Ale přece jen by měl každý mít to svoje místečko kam si chodí odpočinou , zapřemýšlet a vyčistit si hlavu. Je to fajn mít takové nerušené místo . Každý by měl takový svůj nerušený koutek někde mít a třeba se stane náhoda a taky taněkoho pozná. A taky u tohohle příběhu vidíme jak kamarádka vidí tu druhou štastnou tak jí to nezkazí a nevtrhne do rozhovoru dvou zamilovaných lidí! Ale nechá je o samotě . Takovýhle přátele jsou k nezaplacení!!!

naděje , přání

29. března 2009 v 14:22 | Šárka |  různýýý
Je strašně důležité mít nějaké přání to nás vlastně žene dál a povznáší . A s tím souvisí i naděje vždyt když máme přání máme i nějakou naději aby se nám to přání splnilo. Všechno souvisí se vším . Naděje je taky moc moc důležitá kdo jí nemá je to špatný ale každý má naději taže se nikdo nebojte!! Stačí je věřit v to co chcete . Tak věřte v naději a mějte co nejvíc přání!!


koneec

22. března 2009 v 20:25 | Šárka |  různýýý
Už ať je konec už s těma depkama a náladama. Koho to pořád baví se trápit? Proč nemůže to věčný trápení skončit?Vždyť je to hrozný každej den kědo brečí někdo je smutnej.Mě už taky nebaví se jen soužit. Nešlo by aby celej svět byl Štastnej? Já vím že neni to možný a že sem třeba naivní ale každý má nějaký sny tak už lidi se prosím netrapte. Když tak jdu a po ulici vidím tu smutné obličeje je to hrozný pohled. Tak zuste být štastní dělějte pro to něco stačí trošku. Já vám všem držím palce aby vám to vyšlo!!

Jaro ,konečně

21. března 2009 v 11:10 | Šárka |  různýýý
Ahojky všichni tak konečně tu máme jaro doufám že to bude jaro jak má být plné sluníčka protože tohle churavé počasí už bylo nesnesitelný . Buď pršelo foukal vítr nebo sněžilo a pořád jen zatažená obloha. Spousta lidí z toho už je unavených a já mezi ně patřím taky . A proč ne? Vždyť už se to nedalo vydržet . Nedavno jsem se probudila a do mého pokoje pronikali po dlouhé zimní době paprsky slunce byl to okouzlující pohled. Hned od rána jsem měla dobrou náladu . Vsup do nového dne má být přece pěkný . Takže mě to suprově naladilo. Už už sem myslela že by to mohlo vydržet ale hned druhý den po probuzení vidím jak zatažená obloha se mračí na všechny strany. Bylo po náladě . Takže už by to mohlo být dobrý a svítit sluníčko ne? Vždť nás tohle hnusný počasí dovádí jen k depkám a ke špatnejm náladám . Tak ať nám svítí sluíčko pro dobrou náladu . Vždyt jen to nám stačí ke štěstí . Tak co víc si přát?

Když jsi smutná

18. března 2009 v 17:39 | Karel Plíhal |  básničky
KAREL PLÍHAL
KDYŽ JSI SMUTNÁ


Když jsi smutná
tak i kapky deště bolí
rány se otevřou
a naplní se solí
Držím tě za ruku
a nemám žádnou záruku
že nezůstanu
o žebrácké holi.



Když jsi smutná
tak mi něco ruce sváže
do mé hlavy mlčky
vpochodují stráže
Všechny mé nápady
hned zahánějí do řady
a střílejí puškou
té největší ráže.



Když jsi smutná
tak i sochy v parku brečí
stromy procitnou
a mluví lidskou řečí
Tiše tě konejší
jak umí stromy vezdejší
A náhle jsi víc svoje
nežli něčí.


Tahle básnička je super moc se mi líbí. Akorát kdo si co myslíte? Jaký má význam? Co znamená? Jak na Vás působí?
Za všechny komenty předem díky. páá.

obrázky

11. března 2009 v 21:01 Obrázky

úsměv

7. března 2009 v 22:42 citáty...
Úsměv nestojí nic a vynáší mnoho,
obohacuje toho, kdo ho přijímá,
aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje.
Trvá jen chvilku,
ale vzpomínka na něj bývá věčná.
Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel
a nikdo není tak chudý, aby ho nemohl darovat.
Je dobře, že si ho nelze koupit, ani ukrást,
protože má hodnotu okamžiku, kdy se daruje,
a kdybys potkal někoho,
kdo by pro tebe neměl úsměv,
ačkoli na něj čekáš, buď tak velkodušný
a oblaž ho svým úsměvem,
protože nikdo tak nepotřebuje úsměv jako ten,
kdo ho nemá pro druhého.

příběh jednoho kluka

7. března 2009 v 22:41 | neznámý |  Příběhy
Jednou, když jsem byl nováčkem na High School, uviděl jsem kluka z naší třídy, který šel ze školy domů. Jmenoval se Kyle..
Vypadalo to, že nese domů všechny své učebnice. Myslel jsem si: "Kdo by odnášel v pátek všechny knížky? Musí to být pěkný trouba*!"
Já měl naplánovaný celý víkend - párty a fotbalový zápas s přáteli na zítřejší odpoledne... . Pokrčil jsem rameny a šel dál. Jak tak jdu, uviděl jsem bandu kluků co utíkali jeho směrem.
Běželi na něj!
Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že přistál v blátě. Jeho brýle odlétly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od něj. Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích.
Rvalo mi to srdce* Přiběhl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledal brýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl: "Tihle kluci jsou hajzlové, neumí se normálně chovat!"
Podíval se na mě, řekl: " Díky!" a na jeho tváři se objevil úsměv. Byl to jeden z těch úsměvů, co projevují skutečnou vděčnost*
Pomohl jsem mu sebrat knížky a zeptal se, kde bydlí.Ukázalo se, že nedaleko mě. Ptal jsem se, proč jsem ho nikdy předtím nepotkal. Prý chodil na soukromou školu. /Nikdy dřív bych se
nedal dohromady s klukem ze soukromé školy..!"../ Nesl jsem mu pár knížek a celou cestu jsme si povídali.
Ukázalo se, že je to príma kluk. Ptal jsem se, zda si nechce zítra zahrát fotbal. Prý "jo!" Celý víkend jsme byli spolu venku a já
poznal Kylea víc a oblíbil si ho. I mí přátelé ho vzali.. .
V pondělí ráno tu byl Kyle s hromadou knížek zpátky. Zastavil jsem ho a se smíchem řekl, že bude mít dobré svaly z těch knížek. Jen se smál a polovinu knížek mi naložil.
Během čtyř let jsme se stali nejlepšími přáteli. Poslední rok jsem se přemýšleli o nějaké střední škole. Kyle se rozhodl pro Georgetown a já půjdu na Duke. Věděl jsem, že vždycky budeme přáteli a ty míle nebudou žádným problémem. On se chtěl stát lékařem a já hodlal využít stipendia na práci kolem fotbalu.
Kyle byl premiantem třídy, tedy si musel připravit proslov na závěrečnou slavnost školy. Zlobil jsem ho, že si zamachruje ,ale byl jsem rád, že to nemusím být já tam nahoře a mluvit. Závěrečný den byl tady. Viděl jsem Kylea, vypadal skvěle! Byl jeden z těch kluků, který dospěl a našel se během let na High School. Zesílil a moc mu slušely brýle. Měl víc děvčat než já, všechny ho milovaly, až jsem někdy žárlil ...
Dnes byl ten den! Viděl jsem, jak je nervózní z proslovu, tak jsem šel za ním, poplácal ho po zádech a řekl: "Hej, chlape, budeš dobrej !" Podíval se na mě tím vděčným pohledem, usmál se a "Díky!" - řekl. Začátek proslovu měl za sebou, odkašlal si a pokračoval: "Závěr školy je čas, abychom poděkovali všem, co nám pomohli přes tyto těžké roky. Rodičům, učitelům, sourozencům,možná trenérovi, ale hlavně přátelům. Jsem tady, abych vám všem,kteří jste něčí přítel, řekl, že být někomu přítelem, to je ten největší dárek, který můžete někomu dát! Řeknu vám příběh...
Díval jsem se nevěřícně na svého přítele, když začal vyprávět o dni, kdy jsme se poprvé potkali. Plánoval, že se o víkendu zabije. Mluvil o tom, jak si vyklidil školní skříňku, aby jeho máma s tím neměla později starosti a nesl si věci domů. S vážností se na mě podíval a malinko se usmál: "Díky Bohu jsem potkal přítele. Ten mě zachránil od mého nevysloveného rozhodnutí...!"
Slyšel jsem to zděšení v davu, když ten příjemný a populární kluk nám řekl vše o svém nejslabším životním momentu. Viděl jsem jeho mámu a tátu, jak se na mě dívají s vděčností v očích. Dodnes si neuvědomuji hloubku svého činu ...
Nikdy nepodceňujte sílu okamžiku. Jedním jediným gestem můžete změnit život člověka. Někdy k lepšímu a taky občas k horšímu.
V životě toho druhého jsme, abychom někdy zasáhli.
Hledejte sami sebe v přátelích!
"Přátelé jsou andělé, kteří tě postaví na nohy, když tvá křídla mají problém si vzpomenout, jak lítat."
"Neexistuje žádný začátek nebo konec! Jediné co máš, je teď !"
"Včera je historie ..., zítra je náhodou ..., dnes je dárkem......!

dobrý a zlý svět

4. března 2009 v 21:28 | Šárka |  Příběhy
Existuje několik světů. Mezi ně také patří svět veselosti a protikladný smutný svět. Tyto dva světy jsou úplně odlišné liší se počasím , světlem, lidmi kteří v nich žijí a hlavně chováním. Ale není však vyloučené že tyhle dva světy mohou mít i něco společného. Několik společných vlatností které má každý a to třeba naštvávací vlastnost, vlastnost toužení a další jiné. Je nutno ještě podotknout že tyhle dva světy sídlily hned vedle sebe.

Ve veselém světě žila dívka jménem Famira. Byla veselá a užívala si každou chvíli svého života naplno . Na krasném sluném počasí vymýšlela samé nové nápady. Měla hodně přátel a skvělou rodinu.Energie měla tolik že by ji mohla rozdávat.Nakonec neměla se ani proč trápit. Neměla k tomu žádný důvod. Byla mladá a krásná. Nosila samé křiklavé oblečení výstřední hlavně samé veselé barvy. Tmavé barvy pláč a sténání to vůbec neznala. A pro ní to vlatně bylo jen dobře že o těchto věcech nevěděla.

Ve smutném světě žil chlapec jménem Ofisto. Rodinu něměl žil v dětském domově protože rodiče ho nechtěli a příbuzenstvo ho považovalo za čerou ovci rodiny. Jednoho dne ale z ústavu utekl a schoval se do jedné neobydlené lesní skrýše a tam přežíval. Přátele žádné neměl nikdo se s ním nechtl bavit . Věčně věkův seděl v koutě a přemýšlel. Byl zahalen v černé barvě a měl šedivé oči. Znal jen smutek , stesk ale smích a veselost neznal. Ve své skrýši jen seděl a brečel nebo jen tak koukal do prázdna a přemýšlel o ničem. Jeho život se zdal zcela ztracený.

Jednou šla Famira na procházku a viděla u zdi dva velké strážce za nimi byla zeď a v ní díra. NIkdo tam nesměl a ani se tam neodvážil. Říkalo se že je to díra z veselého světa do smutného. Jenže protože už Famiru všechno omrzelo všechny hry , všichni lidé ,nic jí nebavilo. Rozhodla se že se chce dostat tou dírou pryč i kdyby měla zemřít. Už měla plán omráčí střáž a proleze tam a už jí nikdo nezarání jenže přišla na to že je asi jen tak neomráčí takže vymyslela náhradní plán v noci se tam tajne proplíží a bude to . Přes den si tedy zbalila svoje věci a i něco k jídlu kdyby náhodou a nemohla se dočkat večera.

V druhém světě šel ten den Ofisto do lesa pro něco k jídlu. V lese ho srna zavedla do míst kde ještě nikdy nebyl . Narazil va podlohlou zedˇ a v ní byla díra.
Byla to ta samá zedˇa ta samá díra co byla ve veselém světě akorát z druhé strany. Jenže byla zarostlá houštím. Ofisto se chtěl dostat dírou zkrz jenže už byla skoro tma noc a tak se rozhodl že atím díru vyseká a pak se vyspí a ráno prozkoumá to co je za zdí. Sekal sekal a už to mšl skoro hotové a že si pujde ledhnou a prozkoumá tu druhou část až druhý den. Najednou se ale z díry vynořila dívka. Jeí pohled padl hned k Ofistovi. Ten když jí uviděl se do n zamiloval . Jenže skrýval to a nedal jí nic najevo. Seznámili se a Ofisto celý rozčarovaný dovedl Famiru do svého domečku a na zedˇ úplně zapoměl. Oba ale usnuli v tu ránu takže si nestačili nic říct. Ráno když se Ofisto probudil a viděl že má před sebou jídlo a Famiru podivil se. Ze zbatků co Famira našla mu něco uklohnila. To ale Ofisto neznal a tak se divil. Společně se najedli a potom začlo vyptávání kde vlastně Famira je a kdo je Ofisto. Vyprávěli si o sobě celý den a Ofisto jen žasl jak Famira čiší energií. Byli oba dva sebou tak okouzleni že si nestačili za jeden den všechno říct. Další den rozebírali od kud kdo pochází a když se dozvěděli že každý pochází z jiného světa překvapilo je to. Potom začal každý vyprávět o svém světě a o tom jak to u nich chodí. Ofisto najednou začínal být šťastný jako kdyby mu Famira předala kus její energie. Jednoho dne vyznal Ofisto Famiře lásku a ona měla taky oči jen pro něj takže spolu žili. Měli se moc rádi. Famira už se nechtěla od Ofista rozloučit ani za cenu že už neuvidí svoje přátele a rodinu a Ofisto nikoho neměl takže mu to nevadilo. Rozhodli se tedy že budou společně bydlet v jejich domku v lese ale nakonec se stejně přestěhovali do jedné vesnice ve smutném světě. Ale zavedli tam že smutek není základ života. Famira naučila smát se Ofista a další lidi . Ale nejen smát se ale i bavit se a užívat si života. A takhle polu žila Famira s Ofistem k klidném životě bez žádného trápení.

A teď mě tak napadá že je to zkresený lidský svět. Není to takové scifi jak vypadá. Když se nad tím člověk zamyslí je to celý svět rozdělený na lidi někteří však žijí smutně a jiní vesele. A může nastat případ že veselý člověk se zamiluje do smutného člověka ze kterého se pak stává také šťastný člověk protože zjistil že má cenu žít. A to dobrou co v něm je rozšiřuje dál. Takže je to vlastně příběh pravdivý a celkem realistický.
Má tedy cenu žít i když si myslíte že už je všechno v čoudu. Vždyť někdy i v té nejhorší chvíli přijde někdo kdo Vám pomůže a naučí Vás že už máte proč žít a jak si užívat.
Takže život žijte!! Neztrácejte naději vždyt všechno má smysl a když skrytý. Jen stačí čas který všechno vyléčí a poodkreje různá tajemství a Vy je pak už dokážete lehčeji rozluštit. Takže čekejte a vydržte to !! Má to cenu!! Pořád je tu někdo kdo vás má rád!!

někdy může být všechno dobré

4. března 2009 v 20:15 | Šárka |  Příběhy
Děvče jménem Viktorie byla velmi hodná a chytrá ale na světě měla mnoho trápení. Moc kamarádek neměla aby se jim svěřila a rodičům moc nedůvěřovala a stejně byli pořád v práci. Byla zima ale ona přce jen měla svého psíka ráda tak s ním i přes tu zimu šla ven. Její pes se jmenoval Dasty a byl to německý ovčák , byl 1 rok starý takže nebyl zas až tak velký. Kráčeli si to lesem a Viktorie přemýšlela jak to vlastně v životě chodí a jestli vůbec bude někdy šťastná.Připadalo jí jako by už nikdy neměla zažít něco pěkného . Zastavila se sedla si na kmen spadlého stromu a mazlila se s Dastym povídala si s ním a hrála. Jedině s ním byla taková jako opravdu je. Dasty byl ale lumpík a jak viděl srnku roběhl se za ní. Vik začala volat ale pejsek nepřiběhl po chvíli volání jeho jména přiběhl ke své paničce.Viktorie byla ráda že se jí pejsek vrátil . Potom si ho radši uvázala na vodítko a vypravili se domů. Přeběhli silnici a šli po poli které bylo zasněžené. Protože Vik neměla moc ráda sníh začala ho na Dastiho házet a pravala se sním dováděi a hráli si spolu oba byli aspon na chvíli šťastní. Vrátili se domů , najedli se a Dasty si zalezl do boudy a usnul jak byl utahaný a Vik si sedla k počítači a dělala si úkoly. V 10 hodin šla spát a po dlouhé namáhavé procházce usnla jako špalek. Druhý den se jí kamarádka moc nevšímala a Viktorie z toho byla celkem smutná. Kamarádka se jí ale potom zeptala co jí je a Vik jí všechno řekla , všechno co jí trápí co si myslí a jak na tom je. Její kamarádka to pochopila a promluvili si spolu o tom . Vik spadl kámen ze srdce a ulevilo se jí že to přece jen někomu řekla. Měla radost že to její kamarádka pochopila a vyslechla jí . Bála se totiž že se jí jen vysměje a nic jiného a bude z toho jen další trápení ale byl to pravý opak . Od teď už vděla že se může kámošce ze vším svěřit a cokoliv jí říct.Také spolu s jejich hafíky chodili na společné procházky , společně dováděli ve sněhu.
Pár týdnů na to se Vik zamilovala do chlepce kterého vídala každých 14 dní u nich ve městě. Byl opravdu hezký a nevypadal jako namachrovaný nafrněný frajírek.Prostě solidní kluk s dobrým vychováním. Každou noc se jí o něm zdálo. Akorát jak byla stydlivá bála se ho oslovit ale jednou když ho potkala na ulici v zadní části města kde v tu chvíli nikdo nebyl tak ho pozdravila . On jí na pozdrav odpověděl a šel dál . Vik už v prvních myšlenkách začalapřemýšlet nad tím že se mu asi nelíbí když jen bezmyšlenkovitě pozdravil a kráčel dál jako by byla duch. Ve zlomku vteřiny najednou zaslechla jak někdo volal její jméno . Otočila se a její vysněný kluk Tomáš na ni volal a ptal se jí jak se má jestli nemá chuť jít do kina . Ona souhlasila ale že si ještě skočí domů a že se sejdou u kina v 9 hodin . Vik zavolala kamarádce a ta jí poradila co si má vzít na sebe . Rodičům řekla že jde ven a už už byla u kina . Když se dívali na film Tomáš jí chytl za ruku a pevně držel každou chvíli se na ní podíval a zíral na ni Viktorie mu pohled oplatila a vyměnili si úsměvy. Že by měla Vik nějaké zážitky z filmu to se nedalo říct ale byla vysloveně v sedmém nebi . Jenže to nebylo všechno když představení skončilo Tomáš jí chtěl vyprovodit domů a Viktorie se nenechala přemlouvat . Cestou jí její miláček vyznal lásku a ona myslela že se jí to jenom zdá ale nezdálo .Domluvili se na další schůzce a tam si povídali o všem možném . Začali s spolu krásný vztah a měli se velice rádi.
Chodil s nimi ven i Dasty a Vik nezapoměla ani na svoji kamarádku a vššechno jí vždy řekla . Viktorie byla šťastná a to si myslela že už nikdy neukáže nikomu svůj úsměv. A teď , teď rozdávala úsměvy na každou stranu a celá jen zářila. Dařilo se jí dobře. I příběhy se smutnými začátky konší dobře. =o)
Takže usmívejte se pořád nikdy nevíte kdo se do vašeho úsměvu zamiluje .